Přežili holokaust i svoje vrstevníky
Autoři studie Abraham Sagi-Schwartz, Marian J. Bakermans-Kranenburg, Marinus H. van Ijzendoorn a Shai Linn pracovali s více než padesáti pěti tisíci polskými imigranty. Většina z nich do Izraele přijela mezi lety 1945 až 1950, tedy těsně po druhé světové válce. Jen přibližně čtvrtina se vyhnula válečné bouři a do Izraele imigrovala už v roce 1939. Smyslem studie bylo prozkoumat průměrnou délku života těchto lidí. Překvapivě se ukázalo, že lidé, kteří mezi deseti až patnácti lety prožili utrpení koncentračního tábora, se v průměru dožili o deset měsíců více, než jejich vrstevníci, kteří před nacisty včas unikli. O osmnáct měsíců déle žili také ti, kteří v koncentračním táboře pobývali, když jim bylo mezi šestnácti a dvaceti lety.
Výsledky jsou zajímavé především proto, že předchozí studie opakovaně potvrdily, že mentální zdraví lidí, kteří holokaust přežili, je velice křehké. Do konce života je provázejí deprese a úzkosti. Psychické zdraví navíc souvisí úzce i se zdravím fyzickým. Traumatický prožitek v raném věku oslabí tělo natolik, že nedokáže vzdorovat například rakovinotvorným buňkám.
Na otázku proč se část populace s tak traumatizujícím zážitkem, jakým je pobyt v koncentračním táboře, dožila déle, autoři odpovídají hned dvěma teoriemi. První z nich je teorie post-traumatického růstu (post-traumatic growth). V laickém překladu to v podstatě vyjadřuje staré rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Jde v principu o to, že lidé, kteří prožili dramatické situace, pak v životě nacházejí větší smysl, a jejich produktivita se zvyšuje. Důkazem jsou studie obětí teroristických útoků či živelných katastrof.
Na druhé straně samotné prožití traumatu automaticky neprodlouží člověku život, i když možná zlepší jeho kvalitu. Existují studie potvrzující přímou linku mezi štěstím a délkou života, ale také ty, které ji vyvrací, a delší život předpokládají spíše u pesimistů. „Všechno je to spekulace,“ říká profesor psychologie z univerzity v izraelské Haifě Avi Sagi-Schwartz. „Také jsem měl potíže se zpracováním těchto konfliktních dat. Zapomeňte ale na okamžik na suché statistiky. Mnoho z přeživších vám řekne: Vyhráli jsme válku. Je to naše vítězství. Máme děti, vnoučata, pravnoučata a všichni jsou úspěšní. Možná si zkrátka lidé, kteří holokaust přežili, vyvinuli silnou touhu oslavit svoje vítězství,“ míní Sagi-Schwartz.
Druhé možné vysvětlení je to, že tito lidé byli dost silní na to, aby přežili válku (v koncentračním táboře nebo ukrýváním se před nacisty) díky jejich fyziologickým predispozicím. Neplatí to však stoprocentně, jak vysvětluje Sagi-Schwartz. „Říkali bychom tím, že vyhlazování neprobíhalo náhodně, a tedy ti, které zastřelili v táborech, byli slabí, a ti, kteří putovali do plynových komor, byli také slabí.“ Ví se ale, že Nacisté vraždili jak silné, tak slabé. „Je to tak další možné vysvětlení toho, že si přeživší vyvinuli extra mechanizmus pro přizpůsobení. Možná u nich vznikla touha být naživu, jakmile bude po všem,“ dodává Sagi-Schwartz.
Další informace:
www.nymag.com
https://www.plosone.org/article/info%3Adoi%2F10.1371%2Fjournal.pone.0069179