Výročí sovětské okupace Finska: obrana proti přesile skončila krvavou remízou

V předvečer války probíhala mezi Sovětským svazem a Finskem intenzivní jednání o úpravě hranic. Sověti požadovali území severně od Leningradu a pás ostrovů ve Finském zálivu. Na oplátku za hospodářsky výnosná území nabízeli pustinu ve Východní Karelii. Na tyto požadavky Finové odpověděli jednoznačným ne.

Mnozí finští politici totiž doufali v podporu mezinárodního společenství a věřili, že se Sovětský svaz neodváží vynutit si své požadavky silou. To ovšem svého protivníka podcenili. Sověti si během jednání stačili v srpnu zajistit západní hranici smlouvou o neútočení s Německem a při zářijovém střetnutí s japonskou armádou se zbavili také východního nebezpečí. Proto mohla 30. listopadu 1939 vstoupit Rudá armáda bez vyhlášení války na území Finska.

Čísla hovořila v jejich prospěch. Síly leningradského vojenského okruhu pod velením generála Mereckova čítaly více jak 400 000 mužů podporovaných dvěma tisícovkami tanků a tisíci letadly. Na opačné straně hranice stálo 330 000 narychlo povolaných Finů, kteří leckdy postrádali řádné uniformy. Narozdíl od uniforem rudé armády však byly i obyčejné finské civilní šaty lépe přizpůsobené nadcházejícím mrazům, kdy teplota v noci dosahovala minus čtyřiceti stupňů Celsia.

Navíc vzhledem k nedostatku řádné výzbroje museli Finové využívat improvizovanou výzbroj, jakou byly například zápalné lahve. Jako odpověď na slova sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova, tvrdícího, že sovětské letectvo nebombarduje finské civilisty, ale pouze pravidelnými lety zásobuje hladovějící finský lid jídlem, začali zápalným lahvím finští vojáci říkat Molotovovův koktejl – pití posílané Sovětům na oplátku za jídlo.

Po prvních sovětských úspěších zastavili Finové Rudou armádu na tzv. Mannerheimově linii, souvislém pásu zastaralých opevnění před městem Viipuri. Taktéž na jiných úsecích fronty se útočníkům přestávalo dařit. Obtíže byly hlavně na zalesněném severu, kde se ztráceli dezorientovaní ruští vojáci a kde na rozbitých cestách zůstávala zapadlá těžká sovětská technika, tanky a dělostřelectvo.

21. prosince 1940 plánovali rudoarmějci pochodovat na uctění Stalinových 61. narozenin dobytými Helsinkami, namísto toho ale leželi v narychlo vykopaných pozicích před Mannerheimovou linií, pouhých několik desítek kilometrů od staré rusko - finské hranice. Celých 6 týdnů trpělivě čekali na nové posily a na nového velitele maršála Timošenka, který se ujal velení pod podmínkou, že mu nebude vyčítán počet obětí, které průlom finských pozic nevyhnutelně přinese. Přestávky v sovětském postupu využívali Finové k soustavným protiútokům, kterými obkličovali předsunutá ruská vojska a uzavírali je do pomalu vyhasínajících ohnisek odporu nazývaných finským výrazem pro kotel – motti.

To však nezabránilo reorganizaci ruských vojsk, která přešla 1. února 1940 do nového útoku. Tentokrát proti Finům stálo více než půl milionu rudoarmějců a další půlmilion přibyl na bojiště během února. Během čtrnácti dnů ruských útoků finské linie konečně povolily a Finové ustoupili někdy i o 20 kilometrů do vnitrozemí. V tu chvíli finský parlament začal uvažovat o smírném řešení.

Sovětům nevyšel plán zničit při průlomu jádro finských sil, a proto svolili k jednání na začátku března. Pozici jim ztěžovalo blížící se jarní tání rozmáčející i tu hrstku funkčních cest důležitých pro přesun vojska. 13. března byl proto v Moskvě podepsán mír.

Válka dopadla pro obě strany katastrofou. Během 105 dnů války padlo 26 tisíc Finů při celkovém počtu 4 milionů obyvatel a dalších více jak 40 tisíc bylo raněno. Také museli postoupit Sovětům území okolo města Viipuri (dnešní ruský Vyborg) a východní část kraje Salla. Sověti zaplatili za vítězství ve válce podle nejnovějších odhadů skoro půlmilionem mrtvých a raněných. Ostře sledované boje finské a sovětské armády taktéž pošramotily pověst Rudé armády. Historici se shodují, že to bylo právě katastrofální počínání rudoarmějců v Zimní válce, které přimělo Adolfa Hitlera věřit, že porazí Sovětský svaz během jediného tažení roku 1941.